Stránky filmaře a cestovatele Vladimíra Šimka

Filmy

Tento volný cyklus připravuje SMK-production a v koprodukci s Českou televizí ho realizuje od roku 2000, u jeho zrodu tehdy stála Tvůrčí skupina Karla Hynie. Cílem autorů je objevovat a představovat českému divákovi ojedinělé životní příběhy našich krajanů, kteří vykonali pozoruhodné činy daleko za hranicemi své rodné země, ve světě je jejich dílo vysoce ceněno, avšak v Čechách o nich ví jen málokdo. Dosud vznikla již více než desítka dokumentárních filmů tohoto cyklu, řada z nich byla oceněna na filmových  festivalech, Česká televize je také zařazovala mezi nejúspěšnější dokumenty roku a všechny jsou ke shlédnutí na webu České televize…..

České stopy na březích Amazonky

image003_finalVydali jsme se s Kamilou po stopách muže, který na sklonku 17. století splul nejdelší řeku světa až k jejímu ústí do Atlantského oceánu. Nejenže se dokázal zase vrátit zpět až na pobřeží oceánu Tichého, ale zároveň vytvořil první přesnou mapu tohoto veletoku. Tím mužem byl rodák z Trutnova Samuel Fritz. Natáčeli jsme v Ekvádoru, Peru, Kolumbii, Brazílii, v Národní knihovně v Paříži, v knihovně  Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Praha, v pražském Klementinu a v Trutnově. Byla to úžasná, dlouhá cesta, ale také náš první film. Bez prototypů solárních panelů od ing. Tomeše (TETOM) bychom toho mnoho nenatočili, často jsme byli i pár týdnů bez kontaktu s elektřinou ze zásuvky, to se stalo  společným fenoménem skoro pro všechny naše další filmy…  ale určitě se podívejte …

Kamera a režie:  Vladimír Šimek   Scénář: Kamila Šimková Broulová    Stopáž: 59 minut Rok výroby: 2000

Kde pramení Amazonka

Carhuasanty_finalKdyž jsem se při své první cestě do Jižní Ameriky v roce 1995 dověděl, že se neví, kde přesně pramení Amazonka,  okamžitě mě napadla myšlenka na uspořádání expedice, která  pramen objeví. Přišlo mi podivné, že v době, kdy lidé již otiskli své stopy do měsíčního prachu, neznáme  místo, kde sbírá své vody nejmohutnější a nejdelší řeka světa. Až za 4 roky se nám podařilo dát dohromady skupinku odvážných i finančně zdatných jedinců, kteří byli ochotni se trmácet za nemalé peníze do neznáma a tam pak ještě těžce pracovat. Vědecky expedici zaštítil svou účastí hydrolog  prof. Bohumír Janský z Přírodovědecké fakulty UK Praha, který se o problematiku pramenů již delší dobu zajímal. Skromnou expedici jsem nazval  Hatun Mayu 99´, což v jazyce Kečua znamená Velká řeka.  A jak to dopadlo?  Podívejte se….

Kamera a režie: Vladimír Šimek    Scénář: Kamila Šimková Broulová      Stopáž: 29 minut Rok výroby: 2001

České stopy na břehu Bajkalu

Stopy_Bajkal_FinalTentokrát  jsme se s Kamilou vydali až k nejhlubšímu jezeru naší planety, sibiřskému Bajkalu. Své stopy tu nezanechali   jen naši slavní legionáři, cestovatelská dvojice Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund nebo dálkoví plavci František Venclovský a Jan Novák. Nás ale nejvíce zaujal příběh Zenona  Svatoše, který stál ještě před revolucí u  zrodu první přírodní rezervace na Sibiři a fakticky tím zachránil pro budoucí generace sibiřského sobola. Nebylo to vůbec jednoduché, sobolů již v horách u jezera přežívalo doslova pár kusů a pytláků bylo mnoho…..

Kamera a režie: Vladimír Šimek   Scénář: Kamila Šimková Broulová      Stopáž: 59 minut Rok výroby: 2001

České stopy v rostlinné říši Latinské Ameriky

V tomto seriálu jsme představili pět významných českých botaniků, kteří spojili svůj život s rostlinným bohatstvím jihoamerické přírody, ať již to bylo v deštných pralesích, na vyprahlých pustinách nebo vysoko v horách. Prosím, seznamte se….

Kamera a režie: Vladimír Šimek  Scénář: Kamila Šimková Broulová   Stopáž: 5 x 18 minut Rok výroby: 2003


I. Don Tadeo   (Tadeáš  Haenke)
Don Tadeo_final
II.  Král  orchidejí   (Benedikt Roezl)
Král orchidejí_final
III. Padre  Soukup   (Jaroslav  Soukup)
Padre Soukup_final
IV. Karai  Pukú   (Albero Vojtěch Frič)
Karai Pukú_final
V. Kníže kaktusů   (Karel Kníže)
Kníže kaktusů_final

České stopy v zemi na rovníku

NA ROVNIKU_finalPři jednom setkání s Miroslavem Zikmundem vznikl nápad opět navštívit kdysi obávané „lovce lebek“,  indiány kmene Šuára  žijící dosud v ekvádorské Amazonii a vydat se tak po více jak 50 let starých  stopách cestovatelské dvojice H+Z. Jenže v Ekvádoru, v zemi na rovníku, jsme narazili i na další zajímavé příběhy našich  krajanů. Je ale pravda, že po návratu jsme Miroslava Zikmunda našimi informacemi o Šuárech doslova šokovali….třeba i tím, že jsme u nich (i Kamila) popíjeli nápoj nyhámančí , který připravují  jejich ženy žvýkáním hlíz manioku…ale nejvíce asi dopisem, který mu po nás poslali…..

Kamera a režie: Vladimír Šimek    Scénář: Kamila Šimková Broulová      Stopáž: 57 minut Rok výroby: 2005

Karai Pukú

KARAI PUKÚ_finalV jazyce guaraní to znamená Dlouhý lovec, tak nazývali jihoameričtí indiáni cestovatele, etnografa a botanika Alberto Vojtěcha Friče. Jako malý kluk jsem hltal právě jeho knihy, mayovky neměly šanci…. a najednou po letech se naskytla šance prolistovat díky spolupráci s rodinou Fričů jeho deníky a pak vyrazit na fantastickou cestu po jeho stopách přes Mexiko, Peru, Bolívii, Brazílii až do Paraguaye, kde jsme se ještě navíc  stihli setkat s jeho živou stopou, kterou tu před více než sto lety zanechal, s dcerou Hermínou. Právě do Paraguaye, k indiánům Chamacoco byl náš příjezd nejdramatičtější. Chtěli jsme do osady, kde Hermína se svou velkou rodinou žila, zcela logicky doplout po řece. Z brazilského pohraničního města  Corumbá je to něco přes 300 km po proudu řeky Paraguay, na jejímž břehu stojí i Puerto Esperanza, vesnice indiánů Chamacoco. Jenže v Corumbá jsme zjistili, že tu neexistuje hraniční přechod. Nakonec nás do Esperanzy dopravil za nemalé peníze malým ale velmi rychlým motorovým člunem jeden z místních pašeráků, samozřejmě v noci. Na tuto plavbu nikdy nezapomeneme. Nejprve jsme se za šera prodírali bažinami Pantanalu, po té, již v noci jsme několik hodin měli oči plné sazí od obrovského požáru na pravém břehu řeky, k ránu, ale ještě za tmy, chlapík náhle vypnul motor a potichu připlul ke břehu, který jsme ale stále neviděli. Nezbývalo než mu věřit, že jsme u cíle. Dostal druhou polovinu usmlouvané ceny,  pomohl nám s našimi věcmi do vody a ukázal směr ke břehu. Voda nám sahala do půli stehen, vodotěsné obaly na kameru a stativ jsem táhnul po hladině, Kamila  náš společný nepromokavý  pytel. Všude kolem tma a ticho. V tom zaburácel lodní motor, náš pašerák zahájil ústup zpět do Brazílie. Na břehu se ozvaly hlasy a po chvíli jsme se ocitli v kuželu ostrého  světla. To co viděli ti, co na nás svítili, tedy paraguayští pohraničníci, muselo vypadat značně podezřele.  Zdálo se mi, že slyším i zvuk natahování závěru zbraně. „Jsme novináři z Evropy a pracujeme pro paraguayskou vládu“ perfektní španělštinou kontrovala Kamila, znělo to dost sebejistě, jen já jsem ale cítil, jak se jí třesou ruce…. No dopadlo to dobře, do rána jsme pili pivo s velitelem posádky, který tu byl již druhým rokem za trest,  ráno nás bez řečí propustil, spal jak zabitý… Do Esperanzy nám chybělo již jen pár kilometrů….

Kamera a režie: Vladimír Šimek   Scénář: Kamila Šimková Broulová     Stopáž: 57 minut Rok výroby: 2005

 Tajemství kamenného počítače

KAM POC_finalV roce 2001 jsem se v Limě seznámil s Martinem Kaňákem, který tehdy v Peru studoval archeologii. Vydali jsme se pak spolu po stopách H. Binghama, dále za Machu Picchcu východními svahy And údolím Rio Concevidayoc až k poslednímu sídlu, Španěly již téměř poražených Inků. Jejich poslední, v pralesích ztracené město Espíritu Pampa bychom tenkrát bez našeho indiánského průvodce jen stěží nalezli. Mezi zdmi drcenými obrovskými pokroucenými kořeny pralesních velikánů jsme tu zažívali úžasné  pocity objevitelů, když jsme vstupovali typicky nízkými lichoběžníkovými vchody do zarostlých domů …. Ale ještě před tím jsme nedaleko vesnice Huancacalle, hned první den pochodu „znovu objevili“ velmi zajímavý kamenný objekt, také popsaný Binghamem v jeho zprávě v National Geographic . Incové ho nazvali Yuraq Rumi neboli Bílá skála. Jak jsem ho spatřil, úplně mě „zamrazilo“. Na louce tu přede mnou ležel obrovský balvan větší než londýnský autobus, s jihozápadní stranou otesanou do pravidelných stupňů, jakéhosi schodiště,  a opačnou, tedy stranou severovýchodní,  jakoby kolmo k zemi seříznutou obrovským nožem na tento kamenný dort. Právě tato strana mne fascinovala nejvíc. Z hladké kolmé stěny vystupovala celá řada  výstupků, několik v řadě vedle sebe, jiné nad nimi tvořící trojúhelník, na severozápadním boku pak úplné bludiště pravoúhlých tvarů… Při pozorování tohoto objektu ve mne stále sílil pocit, že se nejedná o výtvarné dílo, o estetiku, ale o technické zařízení… Kamenný počítač, blesklo mi hlavou. Po několika letech se mi podařilo sestavit tým odborníků  a vrátit se k němu a s nejmodernější 3D technikou ho prozkoumat. Po tomto  důvěrnějším seznámení bych ho dnes nazval výstižněji :  Kamenný strážce času. A jak fungoval? Podívejte se….

Kamera a režie: Vladimír Šimek   Scénář: Kamila Šimková Broulová     Stopáž: 57 minut Rok výroby: 2005

 Štětcem a mačetou

Maturaca2007_finalV Brně jsme se s Kamilou na vernisáži mých fotografií z jihoamerické přírody nemohli  neseznámit s Janem Dungelem a jeho ženou Radkou. Stejně jako my milují divokou přírodu,  především tu jihoamerickou, jen na rozdíl od nás tam tráví mnohem více času.  Ale slovo dalo slovo a já se za rok po té plavím spolu s nimi a dvěma indiánskými stopaři  na palubě  malého člunu  a doslova se prosekáváme do corazon de la selva, srdce pralesa na jihu Venezuely,  směrem k brazilským hranicím k  tajuplné stolové hoře Pico da Neblina, vstříc jednomu ze svých největších filmařských i životních dobrodružství !  Podívejte se….

Kamera a režie: Vladimír Šimek    Scénář: Kamila Šimková Broulová      Stopáž: 57 minut Rok výroby: 2008 

Rozhoupaný svět Rudolfa Krautschneidera

Rudolf Krautschneider_finalKaždý kdo mne zná, ví, jak miluji moře a sním o vlastní malé plachetnici. Jenže okolnosti  tomu stále nepřejí. Dokonce jsme si s Kamilou „udělali chorvatské papíry“, tedy alespoň ty nejjednodušší námořní kapitánské zkoušky složené na kapitanátu v Zadaru do rukou námořních důstojníků s voňavým doutníkem v ústech a v krásných modrých uniformách s lampasy, ale to je vše. Zatím jsem na moři vedl loď necelých 1 000 NM a to je vzhledem k rozloze oceánů i moří žalostně málo. Jedna z mých plaveb ale byla přec jen výjimečná,  i když ne uraženou vzdáleností, víc jsem snad uplul i na svém surfu. To když jsem se s kamerou nalodil na loď Victoria a stal se na pár dní členem posádky Rudy Krautschneidera. Na setkání s tímto moudrým, laskavým samorostem  se nedá zapomenout. Pravda, navštívil jsem ho již před tím s kamerou u něj doma, v podhůří Orlických hor, kde v lese kácí stromy, pak i v tiskárně, kde tiskne své knihy, ale teprve na moři je Ruda  ve svém živlu. A o tom je ten film. Podívejte se ….

Kamera a režie: Vladimír Šimek   Scénář: Kamila Šimková Broulová    Stopáž: 26 minut Rok výroby: 2009

Na cestě po Gran Canarii

Gran Canaria_finalDíky tomuto úkolu jsme zjistili, že i v tak „profláklé“ turistické destinaci se dají nalézt zajímavá místa i lidé. Takže neválejte se jen na pláži a vyrazte s námi i do vnitrozemí ostrova …. Stojí to fakt za to!

 

Kamera a režie: Vladimír Šimek    Scénář: Kamila Šimková Broulová    Stopáž: 26 minut                 Rok výroby: 2010-ST HD

Na cestě po severním Veracruzu

Na cestě po severním Veracruzu_finalNa tento díl seriálu jen tak nezapomenu. V Mexiku se  zřejmě obávali o naše novinářské životy, ostatně asi oprávněně, a tak nám přidělili  lehce opancéřovaný vládní vůz Dodge v plné výbavě i s řidičem, což mělo velkou výhodu, že jsme nikde moc nebloudili, značení vedlejších cest tu je fakt dost sporadické. Mělo to ale i velkou nevýhodu, protože  jsme všude budili moc velkou pozornost, takže když  jsme  např. chtěli nenápadně natočit v malém městečku lidičky na tržišti, nechali jsme auto na předměstí a vplížili jsme se opatrně do davu. Pak to šlo.  Nakonec jsme málem auto utopili, když jsme natáčeli panenské pláže a řidič nebyl zřejmě námořník a nevěděl, že příliv tam bývá dosti rychlý. Poslední  kilometr před nájezdem zpět na silnici připomínala naše zběsilá jízda spíše plavbu motorovým člunem, vlny nás občas snad i nadnášely, nebýt to tak těžké a silné auto určitě by skončilo v Mexickém zálivu a řidič asi v kriminále ….

Kamera: Vladimír Šimek   Režie a scénář: Kamila Šimková Broulová a V. Šimek  Stopáž: 26 minut Rok výroby:  2010-ST  HD

Na cestě po Mallorce

Na cestě po Mallorce_finalNa tomto ostrově jsem konečně uvěřil legendě o tom, jak mohl malý David porazit obra Goliáše. Prý pouhým prakem. Ale jakým! Tady je místní používají odnepaměti a řada z nich, jak jsme se mohli přesvědčit, naprosto dokonale. Kámen z praku vymrští až na vzdálenost 100 m a na menší vzdálenost se trefují naprosto bravurně. Točili jsme chlapíka, který tyto praky vyrábí z vláken agáve a sám je také perfektně ovládá. Chvíli jsme u něj za domem na střelnici potrénovali a trochu nás  to naučil. Nakonec  jsem si od něj pár praků koupil, kamení je všude dost, prak se vejde do kapsy a můžete ho mít stále sebou. Takže Goliášové pozor!!!

Kamera: Vladimír Šimek   Režie a scénář: Kamila Šimková Broulová a V. Šimek  Stopáž: 26 minut Rok výroby:  2010-ST  HD

České stopy na břehu bájného jezera Titicaca

TITICACA_finalO toto krásné, modré jezero jsem se začal zajímat již v roce 1990, když jsem se vracel spolu s přáteli z úspěšné expedice k nejhlubšímu jezeru světa Bajkalu, které se nám podařilo jako prvním na světě přeplout na windsurfingu v jeho nejširším místě. Řešili jsme totiž, kam s našimi prkny vyrazíme příště k nějakému dalšímu světovému NEJ a v tom padlo jméno Titicaca, nejvýše položenému splavnému jezeru světa s hladinou 3 820 m nad mořem.  Bylo rozhodnuto ! Jenže pak všichni začali podnikat a nebyl čas … Až v roce 1995 se mi naskytla příležitost přibalit si k foťákům prkno Comet F2 a  vyrazit do Jižní Ameriky s expedicí Karlovy univerzity. Z naší bajkalské party jsem v tom zůstal sám, navíc kamarád Michal, byl to vlastně jeho nápad, nás bohužel navždy opustil. A tak jsem to jezero chtěl přejet i pro něj. Nebylo to jednoduché ale podařilo se ! Na skálu na druhém břehu jsem napsal bílým kamenem jméno MICHAL… .. Náhle jsem zpět v realitě, trochu jsem se zasnil, Kamila mne upozorňuje, že budeme přistávat, ostrov Amantani je již na dohled a já musím točit. Je mi blbě, beru silná antibiotika, v indiánském autobuse jsem chytil nějakou virózu, špatně se mi dýchá a pořád kašlu. Musím dávat pozor, abych si tím nepokazil záběry. Nehorší je ale to dýchání, na zádech batoh, na rameni kameru na stativu, stoupám do vesnice na vrcholu ostrova. Přes 500 kamenných schodů, nutím se točit cestou záběry, vím , že by pak ve střižně moc chyběly…. Kamila taky pěkně funí, nandala si do baťohu všechny naše nejtěžší věci, aby mi ulehčila…. Konečně jsme nahoře, přes 4 000 m vysoko, kolem nás všude dokola modrá Titicaca a když si člověk sedne, tak se i dobře chladný vzduch  dýchá …. přemýšlím jak to všechno zvládneme, za pár dní se přesouváme do Bolívie, kam vezeme ve speciálním kufru tajuplný náklad, tak zvláštní, že nám kufr sekuriťáci na letišti v New Yorku vypáčili, mysleli si asi, že je tam bomba.  A ona to bomba je ! Jsme zvědaví, co to s ředitelem Národního muzea v La Pazu udělá, až mu ukážeme, co jsme jim z Prahy přivezli.  Podívejte se, jak to všechno dopadlo….

Kamera a režie: Vladimír Šimek   Scénář: Kamila Šimková Broulová           Stopáž: 52 minut         Rok výroby: 2013 – P ST AD HD